Neodmyslitelnou součástí naší činnosti byly v minulosti zájezdy a výlety po naší vlasti.
Jak stárneme a ubývá nás, nedokážeme již obsadit zájezdový autobus.
Proto jsme se rozhodovali, zda tuto téměř nevyužívanou část našich stránek nezrušit.
Nakonec jsme dohodli, že tuto rubriku stránek ponecháme, i když naše aktivity v téhle oblasti
budou zřejmě velmi řídké, spíše třeba jako spoluúčast našich členů na zájezdech jiných spolků.

---

Český zahrádkářský svaz v Újezdě nad Lesy vyrazil 28. května spolu se Spolkem občanů Škvorce a Třebohostic
na tradiční keramický den v Kostelci nad Černými lesy.
Jelo se společným autobusem, který zajistila paní Bělohubá ze škvoreckého spolku.



My, co jsme byli na trzích poprvé, jsme byli unešeni velkým rozsahem akce i krásou a nápaditostí
originální hrnčířské i klasické keramiky tvůrců, kteří se sjeli z celé republiky.
Byly to nejen nejrůznější hrnečky, mísy a vázy, ale i různá pítka a větší sochy vhodné do zahrady.
Ve stejný den probíhal Den otevřených bran kosteleckého zámku, sídla školního lesního podniku
České zemědělské univerzity, takže jsme měli možnost se podívat do areálu zámku
i shlédnout vystoupení mysliveckých trubačů, sokolníků nebo ochutnat vína z univerzitních vinic.
Někteří stihli i oběd v pivovaře poblíž zámku, někteří se spokojili se zelňačkou u stánku.
Výroba keramiky má v Kostelci dlouhou tradici i vzhledem k tomu, že leží v oblasti bohaté na naleziště keramické hlíny. O tom bychom se mohli přesvědčit v Muzeu hrnčířství nebo Novém muzeu keramiky,
ale to už jsme si museli nechat na jindy, stejně jako návštěvu školního arboreta.

Jitka Carbolová a Jitka Vacková






   (železní muži v našem spolku)

Ke konci r. 2015 mi přilétl mail od Ji Čady, že se opět koná tradiční přejezd Velkou Fatrou. S ohledem na zmenšené bolesti v mém koleni jsem zvážil svou účast a přihlásil se. Následovalo zaslání účastnického poplatku organizátorům do Martina. Prakticky 14 dní po Spanilce jsme se sešli 24.2. na Hl.nádraží k odjezdu do Banské Bystrice.
Ji Čada zajistil lůžka a zbývalo jen koupit jízdenky pro 15 účastníků z TAK Praha a spřátelené plzeňské skupiny. Na první pohled jednoduchý úkol, ale nakonec to skončilo v kombinaci skupinové jízdenky na hranice ČR (samozřejmě s příslušnou slevou), několik samostatných jízdenek (s In-kartou) a další pak mezinárodní jízdenky po slovenském území (důchodci registrovaní ve SR to měli zdarma, důchodci neregistrovaní zaplatili minimální sumu a ti mladší bez In karty zase větší obolus). Ke všemu se ještě muselo stornovat jedno lůžko (chřipka).
Tohoto nesnadného úkolu se zhostil Ji Čada s bravurou.

       (foto zvětšit myší)



Sešli jsme se všichni (bez nemocné s chřipkou) a jeli nocí na lůžkách….Ráno jsme včas vystoupili v Ba Bystrici kolem 7 h. V naší skupině jsem byl jediný, který neměl registraci pro získání jízdenky na železnici po SR zdarma (důchodci nad 65 let). Chtěl jsem si registraci vyřídit a narazil jsem na poněkud byrokratický přístup k mé fotografii z mladších let a i většího rozměru (požadovano 2x3 cm). Rozměr jsem zvládl ustřižením přebytečných ploch (někde i s ušima…), ale ten mladší věk neprošel. Měl jsem ještě naději, že se mi povede ošálit příslušné pracovníky Slov. železnic v Rožomberoku a tak jsem rezignoval. Následovala etapa zajištění transportu do co nejvýše položeného startu na Šturieckém sedle. Přesunuli jsme se na autobusové nádraží (provizorní, neb staré je zbouráno) a čekali na spoj do Martina (i v přilehlé hospůdce), který by nás mohl vysadit v sedle Šturiec. V provizorní čekárně se někteří převlékli do příslušných úborů (běžkového, popř. skialpinového) a pak se přesunuli k nástupišti. Přijel nádherný bus s ještě příjemnějším Maďarem (stewardem), který nám pomohl naložit lyže, batohy do zavazadlového prostoru. Podotýkám, že v Ba Bě nebyl nikde sníh a tak jsme očekávali pěší přesun.
       (foto zvětšit myší)




Po vystoupení na Šturci to vypadalo též na pěšárnu, ale po sto metrech jsme již s radostí nazouvali lyže a na nich doklouzali až na Královu Studňu. V průběhu přesunu bylo několik zastávek k doplnění tekutin a kalorií (řízky mělo letos jen málo účastníků). Sněhu přibývalo na zemi i s hůry (neustále drobně padalo). Na Studni jsme čekali na organizátory z Martina a košickou část výpravy. Někteří si dohodli i saunování, jiní ulehli, nebo opravovali lyže, popř. si vyšli na výlet (obhlídku okolí), aby se rychle vrátili (vichr, sněžení). Uvítací večeře byla výborná a tak se pokračovalo v zábavě jak debatní, tak i hudební (při klavíru). Konec mělo zajistit vypnutí agregátu, ale pokračovalo se při svíčkách. …
Páteční ráno nás přivítalo slunečním počasím a novou sněhovou nadílkou (cca 10 cm). Po opulentní snídani (švédský styl) jsme vyrukovali se zabalenými ruksaky, namazanými tuleními pásy směrem vzhůru ke Križné. Tulení pásy umožňovaly strmé stoupání a tak netrvalo dlouho a dosáhli jsme prvního cíle - Križné. Občerstveni a odpočatí jsme se vydali za pěkného počasí na další cestu. Dověděli jsme se, že Ostriedok má nový vrchol (o 3 m vyšší) o pár desítek metrů vzdálený od původního. Postupně v dobrém rytmu jsme překonávali další vrcholky Frčkova a Suchého. Za Suchým vrchem jsme se zastavili u památníku obětem neštěstí v r. 2001 (Milena Řezníčková a Ivan Štefko ), položili věneček, zapálili svíčky a zazpívali „Tam u nebeských bran“. Následoval fantastický sjezd k salaši (dříve Martina) pod Suchým a občerstvili se. Několik mladších účastníků na skialpinách vyrazilo zpátky na Suchý (bez batohů) a sjelo si po prašanů dolů, zanechávaje za sebou pěkné stopy. Další postup pěknou stopou nás dovedl až na Kyšky a následujícím delším výstupem jsme zdolali Ploskou. Sjezd z Ploské patří mezi sjezdařské vrcholy. Běžkaři používali částečně hraběte Haracha, nebo (většinou dámy) hraběnku Harrašku, popř. to sešli pěšmo. Skialpinisti si zajeli parádní sjezd. Mírně unaveni jsme dorazili do chaty pod Borišovem. Následovalo klasické ubytování – zajištění postelí, převlečení, uložení vlhkého šatstva na ramínka u kamen a doplňování tekutin (pivo Martiner, borovička, čaj). Někteří vyrazili dobýt vrchol Borišova. Těšili jsme se na večeři, která zde bývá vždy velmi dobrá. Nezklamali jsme se – segedín odpovídal našim představám.. Následný večer byl proložen hraním a zpíváním (při kytarách). Též se debatovalo a vzpomínalo….
Sobotní ráno opět mrazivé, polojasné počasí. K snídani byly 3 nohy spišských párků … Po společné fotografii jsme se vydali k Ploské. Výstup na Ploskou byl hodně namáhavý (většina jej zvládla na lyžích). Při sjezdu k Černému Kameni hledali kamarádi z Martina ztracenou lyži z předchozí akce - bohužel bez úspěchu. Sjezd byl nádherný (čerstvý prašan) a bez komplikací. Horší byl sjezd z Kračkova (běžkaři většinou pěšky). Pod Kriačkovem jsme měli zastávku na oběd. Další průjezd lesním porostem byl docela mírný a k Rakytovu jsme se přesunuli poměrně rychle. Menší skupinka skialpinistů se vydala dobýt vrchol. Ostatní se vydali přes sedlo Rakytova a odtud nádherným sjezdem až k chatě Limba. Po občerstvení jsme vyrazili směr Nižné Revúce po loukách. V nižších partiích už nebyl sníh a tak jsme docházeli pěšky. Po večeři v penzionu a oficielním předání diplomů, červených triček jsme se přemístili do menší restaurace. Zde bylo bujaře dokončeno oficielní zakončení přejezdu. Vypili jsme hospodu jak z Borovičky, tak i Becherovky, Hruškovice, Rumu…. (ale přiznejme, že to nebyl zas TAK velký problém – nečekali nás...)
       (foto zvětšit myší)




V neděli jsme se po snídani přesunuli auty až na Smrekovici a odtud vyrazili na závěrečnou etapu přes vrchol Smrekovice, Jánošikovu Kolkáreň, Šipruň, Malino Brdo až do Vlkolínce (kde už nebylo po sněhu ani památky). Cestou bylo dost vývratů …Ve Vlkolínecké hospůdce jsme se opět posilnili (tu meteník, borovičky a pivo - opět žádné pivo nezbylo… - ale máme vizitku, příští rok se máme avizovat), zazpívali a vyrazili pěšky do Ružomberoku.
Tradiční večeře v klubu důchodců se nekonala, neb již tento klub neexistuje. Náhradní občerstvovna nás pohostila dobře, ale vyprovodili nás před 22 h. Zastavili jsme se ještě v další hospůdce a pak spěchali na nádraží, kde mi opět nevyšel pokus získat legitimaci důchodce pro jízdenku zdarma (zejména kvůli mladé fotce). Přesto jsem byl spokojen, neb lístek až na hranici mne stál jen 0,3 Eura. Horší to bylo se třemi nejmenovanými našimi účastníky, kteří netrefili na nádraží včas a museli pak nouzově cestovat ….¨
Celkově jsme zvládli hřebenovku v délce 52 km s převýšením 3 240 m a chystáme se příští rok již na 60-tý ročník.
Kéž by nám to zdraví a počasí umožnily.
Díky organizátorům z Martina (pod vedením Robo Frise) a našemu šéfovi Jirkovi Čadovi.

P.S.
Na této akci pomalu ubývá účastníků z TAKu, nenajdou se naši následníci ?? (nejlépe v řadách těch, co je jim 50- ). Dejte vědět J. Čadovi...( jcada@centrum.cz )

---

   
(pro výroční členskou schůzi konanou 12.3.2016)

Vážení přátelé, v loňském roce jsme měli na programu tři výlety. Jeden do Plzně, druhý do Wroclawi a třetí do České Kanady. Polskou Wroclaw jsme neuskutečnili pro malý počet zájemců, i když jsme zkusili ještě náhradní termín v září.
Najeli jsme tedy jen 675 km.
Celkové náklady byly 28 tis. Kč; obdržený grant od našeho úřadu snížil tuto částku o 4050 Kč.

V rámci grantového programu EKOLOGIE A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ se konal v sobotu dne 11. dubna 2015 zájezd do Plzně, která se honosila přívlastkem „Evropské hlavní město kultury 2015“.
První zastávka byla (vzhledem k pracovní době podniku) v ekologickém zahradnictví Fytos Plzeň. Duben je měsíc sadby, a tak byla prodejní plocha bohatě předzásobena všemi druhy sazenic.
Vyslechli jsme přednášku o nejnovějších trendech pěstování a ochraně ovocných stromů, zejména o úsporných sloupovitých jabloních. Jablůňky nebyly levné, ale nakoupili jsme si.
Mám ji také, asi jeden metr vysokou, opilovala jsem štětečkem, urodila se tři jablka.
Perlička k dobru: šéf podniku nám nabídl k ochutnání mísu jablečných křížal, sladkých jako med.
Prohlídka města Plzně započala na náměstí, kde se konal malý farmářský trh. Prohlédli jsme si neogotický kostel Sv. Bartoloměje s přístupnou nejvyšší českou věží, 103 m vysokou. V chrámu probíhal mezinárodní svatební obřad v česko-anglické verzi.
Došli jsme k supermodernímu Plzeňskému divadlu přezdívanému „ementál“ (bylo zavřeno) a k židovské synagoze (také byla zavřena).
Galerie města Plzně uspořádala výstavu s názvem „Ateliér Jiřího Trnky“. To slavnému rodáku, malíři, výtvarníkovi, ilustrátorovi a zejména tvůrci animovaných filmů.
Výstava byla kouzelná. Obrazy, scény, loutky, staré kamery – úžasná prezentace.
Město samo bylo čisté, uhlazené, poklidné. Očekávali jsme dynamičtější program vzhledem k četným upoutávkám v televizi, rozhlase a tisku.
Mysleli jsme, že nás ani nepustí domů, což byl omyl.
Protože nám počasí přálo, jeli jsme na Starý Plzenec a navštívili dominantu Plzeňska - zříceninu hradu Radyně.
Cestou domů jsme si prohlédli celkem nepatrný, ale významný památník, tzv. demarkační čáru z konce 2. Světové války.

Druhý výlet byl 10. října 2015 do České Kanady v Jižních Čechách.
První zastávka byla ve Stráži nad Nežárkou. Zde stojí zachráněný zámeček, kde pobývala v letech 1920-30 naše nejvýznamnější operní pěvkyně Ema Destinová.
V zámku je otevřena její síň, kde zaznívá její zpěv a jsou vystaveny její šaty, doplňky, starožitnosti i kuriozity.
Cestou do Slavonic jsme projížděli onou Českou Kanadou, kde se střídají hluboké lesy s loukami, poli, potoky a jezery. Barevná podzimní krása.
Technickou památkou je funkční úzkokolejná železnice.
Slavonice si zachovaly vzácný renezanční sloh - domů i urbanismu města. Kostelní věž byla přístupná, rovněž i keramické dílny. Bohužel, na náměstí přibylo mnoho stereotypních asijských obchodů.
Obědvali jsme společně v lesním penzionu Bejčkův Mlýn. K naší spokojenosti.
Cestou jsme míjeli zchátralý romantický zámek v Českém Rudolci, zvaný Malá Hluboká. Po dobu 60 let se na něm podepsalo mnoho vlastníků. Teprve od roku 2009 pár nadšenců začalo se záchrannými a udržovacími pracemi.
Jindřichův Hradec je krásné a živé město. Soboty bývají v českých obcích většinou liduprázdné. Zde se mládež scházela do tanečních, tak bylo veselo.
Navštívili jsme Dům gobelínů, kulturních tradic a řemesel, tapiserií, jejich výroby a restaurování. Skvělá přednáška a ukázka práce. Byla tu nádherná výstava „patchworků“, tj. přehozů na postele, polštářků a deček, které byly virtuózně sešívané ze záplat (anglicky = patch).
V domě u Svatého Floriánka jsme shlédli krátkou aqua-show. Padající kapky vody byly barevně osvětlovány a šum vody podtržen hezkou hudbou. Připomínalo to polární záři.

Závěrem trochu statistiky, kterou si vedu od roku 1995, tj. 21 let.
Uspořádali jsme 119 výletů, což je cca 5-6 výletů ročně, a přitom navštívili neuvěřitelných 437 míst.
Některá i vícekrát.
Na internetu www.kvetyujezda.ic.cz, v rubrice Galerie, jsou vyvěšeny ilustrační fotografie.

---

Zkraje musím připomenout, že od pondělí do středy 1., 2. a 3. prosince t.r. bylo počasí hrozné - mráz a déšť dohromady, čehož výsledkem byla námraza, ledovka, náledí po celém Česku. Ochromeno bylo veškeré cestování, prostě kalamita.
Náhle se oteplilo, a tak jsme v sobotu bez obav vyjeli po dálnici R4 směrem na jih, dále přes Čimelice, Strakonice, Volyni, Čkyni, Vimperk, Horní Vltavici a Strážný. Šumava byla jemně posněžená aniž by to klouzalo. Pěkné výhledy a serpentýnky.
Malebný Pasov nás přivítal lehce zamlžený, bez deště a bylo docela teplo 10°C. Z autobusu jsme vystoupili na nábřeží přímo u soutoku Dunaje s řekami Inn a Ilz.
A první, co jsme viděli, bylo povodňové měřítko na staré radnici. Je to město tří řek, a když na jaře v horách taje sníh a k tomu zaprší, není povodeň vzácností. V roce 2013 vystoupal Dunaj rekordně na 12,85 metrů, normálně má 4,5 metrů.
Biskupské město Pasov je velmi staré sídlo. Bylo založené Římany pod názvem Batavia. Žili zde i Keltové Bójové. Současný barokní vzhled města s věžemi, náměstími, promenádami, mosty a ulicemi vytvořili italští stavitelé. Uprostřed starého města se tyčí dóm Svatého Štěpána, v němž znějí největší varhany na světě. Vysoko nad řekami se tyčí pevnost Veste Oberhaus a poutní kostel Maria Hilf.
Navštívili jsme vánoční trhy, vyslechli varhanní koncert, prošli se uličkami, došli až na špici k opravdovému tříbarevnému soutoku řek, nakoupili dárky, pojedli místní speciality a jeli domů s potěšením, že se výlet vydařil. Cesta tam i zpět s přestávkami trvala dvakrát rovné čtyři hodiny.
              (foto Jitka v rubrice Galerie)

---

Říjnový výlet tradičně nazýváme „barvy podzimu“. Tentokrát jsme jeli směrem na sever do kraje pod Ještědem.
Z dálnice R10 jsme odbočili do krajiny mezi obcemi Osečnou a Chrastavou. Řeka Rokytka zde protéká krásným hlubokým údolím, známým jako Kryštofovo údolí.
V obci jsme navštívili dřevěný kostel Svatého Kryštofa. Jinak – obec má mnoho zachovalých dřevěnek, chalup a chaloupek.
Místní pozoruhodností je opravený zděný transformátor, který nadšenci za podpory peněz dárců, přetvořili na mechanický orloj i s apoštoly.
V údolí u nádraží Novina jsou dvě technické památky, a to úžasné (!) železniční viadukty z r.1900. V ranní mlze jsme je téměř přehlédli.
Naše cesta pokračovala na hrad Grabštejn. Založen byl již ve 13. století a v průběhu roků sloužil mnoha majitelům. Nejhůře mu bylo, když tu sídlila Československá armáda. Nyní je hrad po dvacetileté rekonstrukci zpřístupněn. Z věže byl pěkný rozhled, jenže tento den v dálce zamlžený.
Pohraniční město Hrádek nad Nisou leží v žitavské pánvi a s německou Žitavou udržuje těsné styky.
Je doloženo, že Slované osídlili oblast již v 10. století. Přijeli jsme sem za poledne, prohlédli si centrum a občerstvili se.

       (foto zvětšit myší)



Do Žitavy (Zittau) jsme přejížděli krátký úsek přes polskou Bogatyni. Kraj se nazývá „trojmezí“. Silnice vede alejemi statných dubů, nyní s podzimním barevným listím. Nádherná scenérie!
Ještě před Žitavou jsme se zajeli podívat do lázeňského městečka Oybin (česky Ojvín). Půvabné prostředí, kterému dominuje pískovcová stolová hora, na níž stojí romantická zřícenina kláštera Celestýnů. Ze Žitavy sem jezdí po úzkokolejce parní vláček.
Sasko – Horní Lužice. Naše poslední zastavení bylo přímo v Žitavě.
Urbanismus a architektura má charakter středověkého města, tj. pravoúhlé náměstí s radnicí, příčné a okružní ulice.
Poslední válkou nebylo město dotčeno. Kostel sv. Kříže je mohutný, jenže byl zavřený.
Radnice na náměstí je impozantní. V parku jsou květinové hodiny s přesným časem.
V místním muzeu jsou obří závěsy, zvané postní plátna, leč nestihli jsme dorazit před zavírací dobou.
Počasí bylo teplé, zamžené – cesta klidná.(foto Jitka a Vendy v naší Galerii)